Deprese, anebo taky ne...

 Zrovna jsem si chystal zpovědně-motivující článek o svých vlastních psychických problémech, ale furt jsem nebyl úplně spokojený, nevěděl jsem, co chci ve skutečnosti říct. Pak mi došlo, že jsem vlastně tenhle blog nikdy nechtěl založit, abych psal duchaplné xkrát upravené články přivedené k dokonalosti. Ne. Mým záměrem bylo vykecat se. Nikoli přidat si na starostech, nýbrž ulevit si od těch stávajících. Navíc v rubrice s názvem "Plkání" už se opravdu nemusím strachovat, že bych nenaplnil čtenářská očekávání, a i kdyby náhodou, tak bych měl asi plné právo odkázat dotyčného hnidopicha do první třídy, aby se naučil číst.

Tak, to bychom měli. Nervozita opadla, můžeme pokračovat :).

Jen tak mimochodem, já jsem třeba děsnej nervák, bojím se nových situací, nových lidí, a i v údajné dospělosti mám problém třeba prodavače v knihkupectví požádat o pomoc, jelikož mám pocit, že tam všechny hrozně otravuju. To jen tak pro další ztracené případy, nejste v tom sami :). Stejně tak něco publikovat na internetu, stres, a to i přes to, že vy všichni jste tu zatím velice milí. Tímto vám děkuji.

No nic, zpět k tématu.

Každý má někdy špatný den, blbou náladu, ano, to se stává. Jenomže jakmile se ze špatných dnů stanou celé špatné týdny, něco není v pořádku. Situace je o to horší, nemáme-li zdánlivě k takové melancholii důvod. Objeví se sama od sebe zničeho nic a za nějakou chvíli nám dojde, že přece ještě před pár dny se nám fungovalo dobře, tak co je teď jinak? Něco jsme zanedbali? Neodpočívali? Ani ne, vždyť jsou Vánoce a máme se krásně, tak kde je chyba? Hmm...

S vědomím, že jsme asi ti nejnevděčnější parchanti na planetě, protože máme všechno, ale evidetně nám to není dost, se aspoň vydáme na malou procházku, to přece neublíží. Taky že ne, dokonce se nám uleví. Tak už je to asi dobré, řekneme si, ale ne, není. Druhý den to samé v bleděmodrym a zase přichází ty otázky - co mám dělat? Co dělám špatně? Proč nemám radost? Co mi ještě chybí?

Pokud není situace opravdu hodně vážná, člověku se věšinou daří v životě nějak fungovat. Splní si povinnosti, druhým normálně pomůže, když to potřebují, usmívá se... jenže to je pouze přetvářka. Uvnitř se cítí prázdný a bez energie, nevidí smysl v tom, co dělá, ale dělá to dál, protože co jiného mu zbývá? Komu by prospělo si jen lehnout do postele a nedělat nic? Takže dokud aspoň trochu můžeme, makáme dál, krasojízda pokračuje.

A vnitřní temnota přetrvává.

Nyní vám možná tento náš hypotetický člověk, kterým vůbec nemám být do jisté míry já, připadá jako neschopná fňukna a víte co? On si tak připadá taky! Ne, fakt. On si uvědomuje, že se má takřka jako prase v žitě, myslí na ty děti v Africe, které nemají, co do pusy, ale taky to zvládají, ale vůbec mu to nepomáhá. Právě naopak.

Tímto vás tedy žádám, pokud ve svém okolí máte někoho, kdo tvrdí, že je v depresi, podobné věci mu neříkejte. S velkou pravděpodobností se již vymrskal sám a už ten samotný fakt, že se vám svěřil, považuje za velký úspěch.
Jistě, každý asi známe někoho, o kom jsme přesvědčeni, že si jenom vymýšlí. Možná tomu tak skutečně je, ale možná taky ne. Pokud má nějaký problém, potřebuje pomoc, a pokud jen předstírá, že ho má, tak možná jen netrpí depresemi, očividně však není úplně v pohodě, jinak by to netvrdil.

A pokud jste vy sami tím někým, kdo se necítí psychicky dobře, mám pro vás několik návrhů, co můžete zkusit dělat, aby se vám ulevilo. Samozřejmě nelze podobné rady zaměňovat s odbornou pomocí, jenže ne vždy je takový psycholog / terapeut ihned k dispozici a někdy máme pocit, že to zvládneme sami a nebudeme nikoho raději otravovat, protože to přece nic není. Co mi to jen připomíná...

Tak tedy již zmíněná procházka je super. Dokonce i s těmi pacienty v ústavech chodí občas ven, takže na tom něco bude. Dále komediální filmy a meduňkové nebo heřmánkové čaje se u mne osvědčily zejména při úzkostech. Mohu doporučit komunikaci s lidmi, když už se moc ztrácíte ve vlastních myšlenkách, nedělá to dobrotu. Zkuste kohokoli ochotného se s vámi bavit, od rodinných příslušníků přes paní v obchodě až po lidi ze stránek jako je třeba nepanikar.eu (mimochodem super mezikrok, když už jste napůl odhodlaní svěřit se odborníkům, a i když nejste).

Z mých osobních zkušeností mohu vypovědět, že je důležité se nějak zaměstnat. To se lehko řekne, ruku v ruce s depresí totiž velice často chodí i tvůrčí blok, a to je taky slušná potvůrka.

Na jiné myšlenky vás mohou přivést výše zmíněné tipy, ale přimět se k činu je někdy právě to jádro problému. Pro takové případy velice doporučuji zkusit tzv. "mód neandrtálce". Tento pojem jsem před nějakým časem zaslechl tuším v nějakém videu, nebo kde to bylo, tak se omlouvám, že neuvedu zdroj.
Ve zkratce jde o to, abychom nepřemýšleli nad tím, co děláme, nehodnotili to, jen to prostě a jednoduše udělali. Jako ten neandrtálec - nerozhoduje se, jestli má zrovna náladu nebo nemá, zda se mu chce, či ne, on má hlad, a tak prostě vyrazí na mamuta. Konec, tečka.
Já vím, zní to jako typický nebuďvdepresi blábol, ale schválně to někdy zkuste, mě to zachránilo už několikrát.

A jako poslední tip uvedu jedno pravdivé klišé - odložit telefon, vypnout televizi a počítač, odstřihnout se od internetu. Je to prosté, jednoduché a někdy to fakt zabírá. Spousta lidí se totiž nevědomky srovnává a hodnotí s druhými, že nejsou dost úspěšní, nemají takovou a makovou postavu... Zkuste a uvidíte.

Na závěr dodám, že pokud vaše potíže opravdu přetrvávají, nebojte se vyhledat pomoc. Nejhorší bývá ten stres před tím, pak už si jen ťukáte na čelo, proč jste to sakra neudělali dříve.

Tím pro dneček končím. Mějte se rádi, buďte na sebe hodní a věnujte se svým koníčkům, rutina je někdy skvělá věc.

Etienne