Etienne | O inspiraci

 K napsání článku o inspiraci mě inspiroval tento článek, který je jak jinak než o inspiraci... :)

*

Tak tedy, konečně jsem rozhoupal a zase se tomu Wigvamu trošku pověnoval, už to chtělo oprášit a změnit výzdobu, co myslíte? Zas mi teď přijde nějaká chudá... No nic.

Rád bych vám pověděl několik slov na jedno trochu ošemetné téma. Respektive ošemetné pro všechny autory, páč je velmi přelétavé, náladové, někdy přímo neúplatné a tvrdohlavé. Je jím, pro ty méně ostré pastelky, inspirace.
Právě tahle mrška většinou stojí za mou (ne)aktivitou, a to jak tady, tak v jakékoli jiné tvořivé oblasti mého života.

Znáte to, něco chcete dělat, NĚCO, jenomže CO? Toť otázka. Můžeme chtít kreslit, psát, malovat, vyrábět nebo *dosaďte svoji aktivitu*, ale bez nápadu a té žhavé vnitřní jiskry, co nás žene vpřed, to prostě nejde.
Osobně v tom směru rozlišuji dva typy problému: 1. něco se mi chce dělat, jenže nemám nápad / 2. mám spoustu nápadů, jenže se mi prostě nechce, nedokážu se přimět, nebaví mě to...
Dnes se budeme bavit především o zádrhelu prvního typu. Samostatný článek na téma blok či krize pro vás chystám taky. ;)

Nevím, jak vy, ale já osobně střídavě trpím oběma stavy - většinou není-li jeden, přijde druhý. Málokdy se stane, že bych měl úplně klid a byl v pohodě, ale tak nestěžuju si, tohle prý mívají všichni umělci, ne? :P

Každopádně v současné chvíli jsem konečně v bodě, kdy už nápady MÁM. Ano, sám tomu pořádně nemůžu uvěřit. Jsem šťastným vlastníkem celého paklíku nápadů, jen to přenést na papír (ať už fyzický či elektronický). A tak jsem se i díky článku výše nějak zamyslel nad tím, jak celý tento proces vlastně funguje.

Takže, někdy to na mě přijde znničeho nic, přímo jako blesk z čistého nebe *snaží se být děsně poetický*, třeba u škrábání brambor, vyklízení kočičího záchůdku, anebo při pohledu na cizí zdařená díla. I když to má někdy taky opačný efekt, kdy si připadám naprosto neschopný a k ničemu, je třeba opatrnosti...

Jen tak mimochodem, těsně před nažhavením počítače se kocour uvelebil na mé kancelářské židli. No, co vám budu povídat - budit takového milého, nevinného tvorečka, roztomilost sama, by byl neodpustitelný hřích, za nějž by si dotyčný zasloužil víc než jednosměrný lístek do Azkabanu, takže jsem musel přejít na plán B. Šel jsem teda do rožku pokoje, kde se nachází neveliký prostor, jehož tři stěny tvoří zeď, skříň a druhá zeď. Uvnitř něj jsou nacpané nejrůznější věci od dárkových tašek přes kord až po krabice, co by se mohly hodit. Znáte to, bordelkoutek... A krom toho v něm má trvalé bydliště taky jedna (kdysi fancy, pak si ji vzal do parády milostpán) koženková skládací židle, kterou vytahujeme zejména při oslavách a jiných událostech, kdy dojde kuchyňský nábytek.
Tak právě tuhle první kočičí opotřebení vykazující věc jsem si pracně vytáhl, přičemž mi na hlavu málem spadla jedna kartonová krabice a malířský stojan z Lidlu (který jsem nakonec pořídil, ale o tom jindy). Nicméně zdařilo se. Už jsem si ji rozložil, přisunul, vyzkoušel stabilitu, zabalil se do deky, posadil, uvelebil a... ten zmetek zrovna opustil onu kancelářskou židli a šel si po svých. :)
Zpět k tématu.

Druhým typickým příkladem je potom nouze, nebo také potřeba či nutnost. Jako včera - potřeboval jsem rychle námět na povídku, protože termínovka jedné literární soutěže se blížila a já těsně po tom, co jsem se rozhodl, že se jí chci zúčastnit, upadl do krize (tedy, nápad jsem dal dohromady už v úterý, ale k sepsání se dostal až ve čtvrtek).
Takové věci se stávají poměrně často, rád totiž nechávám na poslední chvíli tak nějak všechno, co jde. Nechápejte mě špatně, mně zkrátka trocha motivačního stresu vyhovuje. Ale jeho zdrojem musím být já sám, ne řvoucí šéf/ová. :D

Tak trochu jsem si sedl, zjistil, že jsem úplně v háji a následně s prosíkem přišel za múzičkou, jestli by nebyla tak hodná a nepřišla k jednomu uměleckému zoufalci na pomoc, že by byl jako moc rád... No, zrovna měla asi dobrou náladu, protože fakt PŘIŠLA. Tudíž jsem mohl v klídu sesmolit povídku, po nějaké té pauze ještě párkrát pročíst a pak, doufajíc, že autorská slepota byla od té lásky a na chvíli vypadla, ji odeslat.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Dobrou noc, děti.

Dobře, jsme ve fázi, kdy máme chuť i nápad, to je skvělá kombinace, ano. Jenže když už tento poměrně vzácný stav konecně nastane, většinou se do toho začnou míchat další činitelé jako povinnosti s nedostatkem času. A to nejsou jen tak obyčejné výmluvy, fakt to někdy nevychází...
No, co se dá dělat. Projekt tedy odložím a číhám na vhodný okamžik.
Uplyne pár dní, vzácněji týdnů a je to tady, jede... počkat. Co to má zanamenat? Kde je to nadšení? Kde?! Vždyť jsem ho tu nechal, přímo tady! Řekl jsem, ať počká, že se hned vrátím a... je fuč.

Ano, další problém na seznamu. Když ten úžasný nápad nezpracujeme hned, ve fázi co nejranější čerstvosti, většinou má to magické nadšení, opojení, tendenci mizet. Kolikrát jsem měl samosebou naprosto geniální nápad, jenže místo na papíře skončil mezi ostatními geniálními nápady v šuplíku a tam si pěkně hoví dodnes. V tom lepším případě. V tom horším skončil někde v mentálním koši a pak putoval do spalovny.

Jak to máte s inspirací vy? Chodí spíš sama, nebo se nad vámi někdy slituje, když zrovna potřebujete? A taky máte tendenci odložené věci nechávat odložené?

Ať vám to tvoří. Inspiraci zdar!

Etienne

P.S.: Eithné, jestli tohle čteš, tak se ti chci opožděně omluvit, že jsem si vybral tak podobnou přezdívku. Dozvěděl jsem se o tobě až po nastěhování... tak pardon. Kameny jsou vedle. :D