Asi předčasné předsevzetí

 Během Vánoc máme často tendenci zapomínat na své dobré jídelní nebo sportovní návyky. Ať už je to vlivem atmosféry, častěji se vyskytujících nemocí anebo třeba množstvím práce, děje se to. Co se jídla týče, bývá u nás taky celkem častá výmluva "aby se to nevyhodilo", možná ji znáte. No, asi všem je nám jasné, kam takové změny vedou, někdo raději váhu vůbec nevytahuje.

Jak jsem tak předevčírem seděl u stolu, pozoroval ostatní a (jako obvykle) přemýšlel, došla mi absurdnost toho všeho. Proč jen se cpeme? Pro chvilkové potěšení? Abychom neurazili hostitele? Protože nám je pocit plného břicha příjemný? Ano. Přesně tak. Ale jsou ty důvody opravdu natolik závažné, abychom kvůli nim vykolejili ze své běžně zdravé rutiny?
Takový monolog jsem pochopitelně vedl pod vlivem moc dobrého řízku a pár kousků cukroví, jinak by to nešlo.

Po chvíli zvažování pro a proti jsem se rozhodl, že jídlo mi za to přece nestojí. Normálně jím (troufám si říci) poměrně zdravě a nelíbí se mi, jak do toho vánoční zvyklosti hází vidle. Takže mě nenapadlo nic lepšího než si dát... předsevzetí! Sice ještě není konec roku, ale to vůbec nevadí, řekl jsem si. Začnu oficiálně od ledna, no a těch pár dní k dobru akorát ocením. Jak šeredně jsem se mýlil.

Můj plán byl následující: jíst čtyři až pět jídel denně, jak jsem byl ještě donedávna zvyklý, z toho pak sladké může být maximálně jedno, ovšem zdravě sladké, to znamená sušené nebo čerstvé ovoce, hořká čokoláda a... to je vlastně asi všechno. Prostě sladit jen pomocí těchto tří věcí max. ještě medem.
To samozřejmě zahrnovalo již do konce roku a celý následující měsíc nesníst ani jediný kousek cukroví. Už teď je vám asi jasné, že takový plán byl již od počátku odsouzen k záhubě. O tom však za chvíli.

Normálně mi takový režim opravdu vyhovuje, takže jsem neviděl jediný důvod, proč bych to neměl dokázat. Vždyť chutě máme ve své hlavě, a tu můžeme pomocí silné vůle ovládnout. No jasně.

Tak tedy první den, čili včerejšek, jsem zvládl na jedničku. Chutě samozřejmě přišly, ale daly se ovládnout. Tělo si asi ještě pamatovalo ty předešlé dobroty. Zvládl jsem dokonce i párkilometrovou procházku. A pak přišel dnešek.

Víte, jsme závislí na cukru. Prostě to tak je. I když si namlouváme, že ne, stejně asi pětadevadesát procent z nás zažívá regulerní abstinenční příznaky, nedáme-li si aspoň nějakou drobnost. Je to dost individuální, znám jedince, kteří bez sladkého nevydrží ani jedno odpoledne, v mém případě to byl tentokrát celý den a ještě půl.

I přes všechny ty moudré články mi nějak nedošlo, že pokud je tělo na něco do teď zvyklé, těžko z ničeho nic přejde do nového režimu. Nějaké těžkosti se daly více než očekávat, ale tohle...

Takže, jak se to vlastně pokazilo? Jednoduše. Měli jsme dneska pár desítek minut po obědě, když tu náhle přišla. CHUŤ. A jaká. Nevěnoval jsem jí pozornost, četl si, jenomže ona neodcházela. Ani po více jak půl hodině, dokonce se ještě stupňovala, potvora.
Nějak jsem si zrovna vybavil radu, zkusit se opravdu hodně napít vody, tak jsem šel na to. Jdu do kuchyně, v ruce prázdnou sklenici a... byla tam past! Přímo přede mnou. Talířek dříve plný až po okraj a na něm si hovělo několik velice lákových kousků ze včerejška.

Nebudu vás déle napínat. Stačilo pár minut, během nichž jsem pil, potom pil a pak ještě jednou, přecházel kolem, těžce se rozhodoval a ze čtyř kousků zbyly rázem dva.

Já vím, mohlo to být horší, žádný k prasknutí plný tác cukroví jsem nezlikvidoval, ale i tak jsem to bral jako prohru sám nad sebou. Doufal jsem, že od teď už to prostě zvládnu, jenže potřeba cukru nade mnou zvítězila.
Ono taky chtít po sobě vrcholový výkon těsně po nemoci není úplně ideální, to mi nějak nedocvaklo. Hold jsem to chtěl zkusit a nevyšlo to. Třeba příště.

To by byl konec dnešního vyprávění. Jak jste na tom vy? Dáváte si (p)o Vánocích nějaká předsevzetí? A plníte je? Napište do komentářů.

Zatím se loučím.

Etienne